Výchova či nevýchova??

 Poslední dobou mě zaujaly názory o tom, že děti vědí a znají spoustu věcí lépe než my velcí. My jsme to vše také věděli, když jsme byli malí jako oni, ale už jsme to zapomněli. Z toho vyplývá , zda bychom se neměli více učit my od nich? Oni vědí např. jak se radovat, dělat věci se zápalem, všímat si drobných, podle nás nedůležitých věcí, říkat to, co si zrovna myslí. Jednoduše řečeno být šťastné = prožívat štěstí tady a teď. Dalo by se to připodobnit k plavání. Když se narodíme, umíme plavat aniž nás to někdo učil. Když zrovna nemáme rodiče, kteří by s námi od narození chodili na plavání, tak tuto pro nás přirozenou schopnost ztratíme. Dokonce rodiče ze strachu straší děti, že by se mohly utopit, kdyby spadly do rybníka nebo řeky. Po nějaké době pak přichází čas, kdy se rodiče rozhodnou naučit dítě plavat...A to není leckdy jednoduché. Jsou na to vypracovány metody, někdy dospělí musejí být dobrými psychology, aby dětem pomohli zvládnout jimi vypěstovaný strach z vody. A tak je složitě učí to, co děti uměly, s čím se přirozeně narodily. A pak jsou schopnosti jako např. intuice, která, protože není v našem světě podporována, u někoho zakrní úplně u někoho zase úplně ne. Ti, kteří ví o čem píšu, se tím a jinými schopnostmi veřejně nechlubí i když je mají, aby nebyli považováni za blázny. Často, když nám děti sdělují nějaké takové nesmysly, máme snahu jim vysvětlit my dospělí, kteří už přeci ze školy víme, jak svět funguje, že to tak nemůže být. Že se jim asi něco jen zdálo...Tyto zvláštní schopnosti, některými nazývané magické, prý děti ztrácí ve škole. Náš vzdělávací systém je zaměřen na rozvoj rozumu. Nerozvíjí naše vlastní já, které je individuální- každý jsme jiný a máme své jedinečné schopnosti, vlastnosti a dary, které přinášíme světu. Bohužel tento systém se snaží toto naše "Já" potlačit a všechny srovnat do jedné latě, udělat z dětí poslušné tiché ovečky. Tomu z části odpovídá i snaha zavést novou školní předlohu psacího písma Comenia script (- více zde https://pupalka0.webnode.cz/grafologie/detske-zenske-a-muzske-pismo/ ). Rovněž sem patří snaha naučit všechny děti stejné věci  stejným stejným způsobem, ať už se jim to líbí nebo ne.

 Děti nutíme ve věku, kdy se přirozeně rozvíjí jejich tělesná schránka a potřebují přirozený pohyb, sedět ve třídě způsobně na židličce nejméně 4h denně. Pro děti je toto vydržet, prý energeticky více náročné než kdyby celé dopoledne někde pobíhaly. Nejvíc se to projevuje u chlapců kolem puberty, kdy nemají možnost svoji tělesnou sílu někde přirozeně vybít a projevit. Myslím, že 2 hodiny tělesné výchovy týdně jsou málo. Při těchto hodinách je stále často kladen důraz na výkon než na samou radost z pohybu. Sama vím o čem mluvím. Pamatuji se na hodiny TV, kdy jsme jen celou hodinu běhali tupě "kolečka" a učitelé počítali, kdo z nás jich uběhne nejvíc. Tělocvik se pak pro mě stal větší noční můrou než hodiny matematiky nebo češtiny. To nemluvím o "lekcích plavání" z kterých nás tehdá týden předem bolelo bříško, protože jsme už věděli, jaké metody "výcviku "na nás budou používány.  I při těchto hodinách  je vše organizováno a lpěno na  řádu a pořádku, který je určen "shora" a to především z bezpečnostních důvodů. Veškerou odpovědnost za děti totiž nese škola a vyučující. Pak ale dětem chybí rozvíjení vlastní zodpovědnosti. Dětem je tím " vtloukáno do hlav", že si nemohou vytvářet svůj vlastní život dle svých představ, nejsou tedy tvůrci svého života a musejí se podřídit tomu, co je jim nařizováno a diktováno. A poslouchat. Neposlušnost se trestá. Málokdo se tomu dokáže vzepřít. Poslední období většího vzdoru a rebelie je puberta. Pokud je dána dětem možnost určovat si a domlouvat se mezi sebou na pravidlech fungování, roste tím jejich zodpovědnost a schopnost domluvit se víc, než když na dodržování pravidel bazíruje nějaký školní řád. Chybí jim pohyb v přirozeném prostředí, v přírodě. O tom, jaký zhoubný vliv mají umělé povrchy  na naše nohy obuté v "dokonalých botách" na naši klenbu nohy a tím vlastně na celý pohybový aparát se nebudu ani rozepisovat. Nehledě na to, že ztrácíme přirozený kontakt se zemí, který se mimo jiné projevuje odpojením se od tohoto mateřského principu v nás a následně nešetrým chováním k přírodě a globálně k planetě jako takové. To má za následek ekologické katastrofy, které postihnou další generace dětí našich dětí.

Celý systém školní docházky stojí víceméně na omezování svobody dítěte. Dítě musí dělat, to co se po něm chce a ne co by chtělo rozvíjet a poznávat ono samo. Tak je postupně učeno dělat to, co se má a musí i když ho to nebaví, nezajímá v lepším případě nudí. A nemá proti tomu obranu, protože je malé, nesvépravné. Toto není kritika pedagogů, kteří jsou sami z dětí (u kterých nám, světe div se, stoupá agresivita!) nešťastní a musejí postupovat a učit dle určených plánů a postupů, které vytváří  "školský systém" a školní řád a kdoví jaké další instituce.  Na dodržování toho všeho pravděpodobně dohlíží nějaká školní inspekce. Učitelé navíc asi ani nevědí, jak jinak by to měli dělat. Sami vyrostli v tomto systému, jsou sami jeho obětí a neumí si to sami jinak představit. Pokud se ale podíváme na to, v čem jsme vyrostli my před 30lety a kde jsme dnes, určitý posun tu je. Tento systém jsme si všichni (jako vše kolem nás) tak nějak spoluvytvořili. Pochází v naší zemi z dob Marie Terezie, kdy se zavedla  školní docházka, aby mělo každé dítě možnost naučit se číst a psát. Časem se nám ale z této dobré víry vyklubal systém o kterém se dnes spekuluje, do jaké míry dětem více škodí než je k užitku. To přes všechny možné zlepšováky moderní civilizace, které oproti zaostalým částem světa máme. A nějak jsme nespokojení všichni- dětem se do školy ( vyjma ještě tak nejvýše 1. třídu) nechce chodit, učitelé a rodiče hází vinu s problémy s dětmi jeden na druhého. Děti se ale často jen brání tlaku, který je na ně vyvíjen. Dokonce je takový názor, že dnešní děti  na tento svět přišly proto, aby ho změnily. Proto dnes stoupá počet všech těch autistů, hyperaktivit, dysporuch atd. Takto "postižené děti" mají v jistém ohledu nebo v některých disciplínách geniální nadání. Učí nás jinému přístupu a pohledu na věc. Jsou jiné než generace dětí před nimi. Nedají se. Krásně o tomto mluví J. Dušek v rozhovoru s K. Královou. Odkaz na jejich asi 20minut trvající rozhovor přikládám tady: https://www.youtube.com/watch?v=CQ0xJ9BtfeQ 

Budu ráda pokud zahlasujete také dole do ankety.

Do budoucna se způsob vzdělávání nutně změní, tak jako se všechno mění a podléhá svému vývoji. I tato fáze, ve které se nacházíme nyní, byla pro nás nutná  a pomáhá nám růst. V současné době se vše zrychluje a tak podstatných změn se v tomto ohledu dočkáme prý kolem roku 2035. V tom roce už bude dnešek možná brán  jako středověk ve vzdělávání a dnešní formy a způsoby učení jako dávno překonané a zastaralé....Možná už budeme i my dospělí více chápat, že jediný důvod proč jsme tady je ten, abychom byli šťastní. Malé děti to vědí.